MOJE TEXTY

INDEX
FOTOGALERIE
TEXTY
VÝTVORY
RECENZE
KOMENTÁŘE
CESTOVÁNÍ
l
l
l
l
l
l
 
Problematika stáří - právo na důstojný život


    Před nedávnem jsem měla možnost navštívit LDN v Červené Vodě. Vozí se tam lidé s různými postiženími, hlavně však nemohoucí důchodci. Já byla navštívit svého dědečka, který tam tehdy přebýval. Co se týká péče sester i lékařů, čistoty a potravního zabezpečení, nelze zařízení nic vytknout. I přes to jsem se však neubránila tomu, abych si nepoložila otázku, zda je život pro tamní pacienty důstojný, jestli se tam po psychické stránce cítí být spokojeni. Mně osobně totiž velmi zasáhl způsob soužití různě nemocných lidí bez plodného využití svého životního času, jak už tomu v nemocnicích bývá. Možná se někomu zdá, že se zabývám hloupostmi, protože lidem, kteří jsou do LDN umístěni, ve skutečnosti nic jiného nezbývá, sami by se doma neobstarali a z blízkého okolí se o ně ve většině případů nemá kdo postarat; navíc neznám nikoho, kdo by byl rád v nemocnici, když si myslí, že může být stejně dobře doma. Ano, je to pravda, avšak zkusili jste si sami sebe představit v roli vašeho dědečka nebo známého, který musí opustit svůj dosavadní život a přeorientovat se na zcela jiný - bez všech věcí, na které je zvyklý - a hlavně - pro něj možná i pod jeho důstojnost? Zkusili jste se zamyslet nad problematikou stáří obecně? Co je podstatou tohoto problému?
    Abychom se mohli bavit o uvedeném tématu, je podle mého názoru důležité objasnění termínů "stáří" a "důstojný život", ale také "stárnutí. Malý encyklopedický slovník A-Ž uvádí, že stáří (senium) je u člověka období obvykle od 60 let. Dále slovník uvádí pojem stárnutí, který se stářím neodmyslitelně souvisí. Je definován takto: Biologické stárnutí je souhrn nevratných změn provázejících život organismu, psychické stárnutí je zpravidla spjato s úbytkem duševní výkonnosti a intenzity citů s věkem od dospělosti. Co se týká "důstojného života", jeho přesnou definici snad v žádném slovníku nenajdeme, pokud se však zeptáte okolních lidí, co pod tímto termínem chápou, většinou se vám dostane odpověď typu: Být zabezpečený - hlavně peněžně, mít kde bydlet, aby se o vás měl na stáří kdo postarat a hlavně mít pohodlí, aby mi nic nechybělo. Pojďme se tedy nyní zamyslet nad tím, zda není konkrétně starým lidem toto právo upíráno. Jedná se zřejmě o nejzávažnější problém stáří, který určitě stojí za řešení. Domníváte se, že staří lidé mají právo na důstojný život? Myslíte si, že nejsou důchodci utiskovaní od svých potomků?
    I když se zdá, že se důstojným životem myslí převážně sociální zabezpečení, důležitou roli v něm určitě hraje i postavení okolí ke starému člověku. Myslím tím asi toto: pokud by se vám neustále někdo posmíval, označoval vás hanlivými termíny a měl vás v neúctě v jakémkoliv věku, mohli byste svůj život označit za důstojný? Lépe řečeno: žili byste i přes to, že byste byli dostatečně finančně zajištěni, důstojně?
    Při pohledu na problém z tohoto úhlu s ním podle mého názoru jistě souvisí také generační problém, generační vztahy. Vzhledem k chování současné mládeže se domnívám, že málokteré vnouče má ke své babičce nebo dědečkovi takový vztah, že by za ní(m) chodil jí (mu) denně pomáhat, raději se řekne: "Ona si to babička/dědeček udělá sám, a když to nezvládne, má si objednat pečovatelku, od toho přeci jsou." Může se jednat o přirozenou vlastnost vnoučete, vliv okolí nebo jeho reakci na chování prarodičů?
    Myslím si, že všechny výše uvedené důvody určitě mají svůj význam. Ponechám nyní stranou vlastnost vnoučete, protože v případě chybné výchovy už jen těžko ve starším věku vylepšíme, co chybí. Ráda bych se věnovala vlivu okolí - podle mého názoru se totiž jedná hlavně o celkový špatný vliv společnosti. Porovnejme si například současnost s obdobím, kdy vnoučata babičkám vykala. Zdá se mi, že tehdy byla úcta ke stáří opravdu velká a taková, jakou si stáří zasluhuje. Tehdy se jen zřídka stalo, že by prarodič nebyl ve vysokém věku zaopatřený a tedy bez důstojného života. Nyní však mohu své dítě vychovávat k úctě ke staršímu, avšak když se mu ostatní z jeho okolí kvůli jeho chování posmívají, je přirozené, že - pokud nemá pevnou vůli a opravdu naučené správné chování - svůj postoj změní. Tím se sice ubrání posměchu, ale také v mnohém případě začne svými prarodiči opovrhovat. Aby se zlepšilo jeho vystupování, musel by se zlepšit přístup jeho okolí, aby se zlepšil přístup jeho okolí, museli by se všichni rodiče patřičně věnovat svým dětem. Zdá se, že v tomto případě se jedná o nekonečný koloběh, který může změnit jen celá společnost. Pak by se jen zřídka stávalo, že jsou prarodiče titulováni ne jako dědeček s babičkou, ale bába s dědkem a podobnými hanlivými výrazy, také by se však - myslím - zlepšily i celkové mezilidské vztahy.
    Společnost ale podle mého názoru není jediným faktorem, který ovlivňuje důstojný život starých lidí. Co když si takový důchodce neúctu u svých vnoučat sám vyslouží? Je možné, že sám sebe svému okolí zprotiví? Známe to snad všichni - babička, která po vás stále něco potřebuje, dokonce i drobnosti, které by si mohla sama udělat také. Ona ale požádá vás, protože si už zvykla, že jí všechno uděláte. Jak se zachováte? Pokud na ni zakřičíte, dostanete se opět do blízkosti upírání práva na důstojný život, protože jí nechcete poskytnout službu, která by jí pomohla, i když po vás bude chtít např. potřetí za den nákup pouze dvou věcí a nenapíše vám ho zrána naráz, abyste se nemuseli stále honit do města. Dalším příkladem je přesný opak nemohoucnosti. Starý člověk může být sice starý věkem, ale ve skutečnosti má energie jako mladík (myslím tím té myšlené - tzn. hlava chce, ale tělo neslouží), takže si ze své kratochvíle vymýšlí věci, které nezvládne a potom jejich vykonáním zatěžuje své blízké. Pravdou je, že zrovna výše uvedené příklady si často staří lidé neuvědomují, ve stáří také častěji zapomínají, a proto je celkem obvyklé, že vás pošlou na již zmiňovaný nákup třikrát denně nebo vám i naloží úkoly, o kterých si po několika dnech myslí, že je vykonali sami, pokud ale není člověk trpělivý a tato situace se opakuje každý den, dokáži pochopit jeho negativní reakci na neustálé úkolování. Potom by mu totiž mohlo přijít, že babička zabírá celý jeho život a na ten svůj ve skutečnosti nemá vůbec čas. Pokud by k tomuto případu došlo a příbuzný by už odmítl další služby, je zde nějaká možnost, jak zajistit dostatečnou kvalitu života důchodce?
Jsem přesvědčena, že v současnosti stát pečuje o staré lidi velmi dobře. Čím dále tím častěji jsou zaváděny nové podpory a výhody pro seniory, které by jim měly zajistit spokojený život, spokojené dožití. Snad nejnovější je dokonce i založení politické strany, která se nazývá velmi výstižně: Strana důstojného života. Tato "strana má chránit lidi, kteří se sami bránit nemohou. Jsou to například senioři, postižení, ženy s dětmi nebo ženy a muži po padesátce, kteří na trhu práce neseženou místo. Jsou tak zvaně staří,…" uvedla mimo jiné předsedkyně Volfová. Dále jsou staří lidé zvýhodněni např. v autobusech různými slevami, při mnoha kulturních akcích, také jsou jim přiznávány příspěvky na dopravu autem, na telefon apod. Nemalou roli zastává i vdovský nebo vdovecký důchod. Na Portálu veřejné správy České republiky se můžeme dočíst toto:

    "Na vdovský důchod máte nárok po manželovi, který pobíral starobní, plný invalidní či částečný invalidní důchod nebo který by měl v den smrti nárok na starobní či invalidní důchod nebo zemřel-li následkem pracovního úrazu. Vdovský důchod náleží po dobu jednoho roku od smrti manžela. Po uplynutí této doby vám nárok na vdovský důchod zůstává zachován pokud:
  • pečujete o nezaopatřené dítě nebo o dítě, které je závislé na péči jiné osoby ve stupni II (středně těžká závislost) nebo stupni III (těžká závislost) anebo stupni IV (úplná závislost) a toto dítě má nárok po zemřelém na sirotčí důchod,
  • pečujete o svého rodiče nebo rodiče zemřelého manžela, který s vámi žije v domácnosti a je závislý na péči jiné osoby ve stupni II (středně těžká závislost) nebo stupni III (těžká závislost) anebo stupni IV (úplná závislost),
  • jste plně invalidní,
  • jste dosáhla věku 55 let nebo důchodového věku, je-li nižší." uvádí Portál veřejné správy České republiky. V případě vdoveckého důchodu je jediný rozdíl v posledním bodě a to sice ve věku, který v tomto případě není 55 let, ale 58 let. Dále Portál veřejné správy České republiky uvádí:

"Při úmrtí manžela můžete požádat o vdovský důchod, který je jednou z dávek důchodového pojištění. Vdovský důchod se rovněž skládá ze základní a procentní výměry. Základní výměra, stejná pro všechny důchody, je 1 570 Kč měsíčně. Procentní výměra je 50 % procentní výměry starobního nebo plného invalidního důchodu, na který měla nárok zemřelá osoba v době smrti nebo 50 % procentní výměry částečného invalidního důchodu po poživateli tohoto důchodu, který ke dni smrti nesplňoval podmínku potřebné doby pojištění pro nárok na plný invalidní nebo starobní důchod."

Dále pak existuje také tzv. příplatek k důchodu:

"…nárok na příplatek k důchodu:
  • osobám odsouzeným v období komunistického režimu a stanoveným způsobem rehabilitovaným ("politický vězeň") ve výši 50 Kč za každý započatý měsíc věznění,
  • poživatelům vdovských a vdoveckých důchodů po politických vězních ve výši 25 Kč za každý započatý měsíc věznění."
Zdálo by se tedy, že by dnes neměl být jakýkoliv problém se zajištěním důstojného života (co se týká finanční stránky). Pro lepší představu příjmu seniora uvádím i průměrný důchod, který jsem si vypočítala na http://www.vypocet.cz/duchod.php  (viz obrázek).



















    
    Člověku při výše uvedených výdělcích po 34 odpracovaných letech tedy vychází průměrný důchod 7 369 Kč. Můžeme říci, že se jedná o vdovce nebo vdovu, potom přičteme základní vdovský/vdovecký výměr, který činí 1 570 Kč. Dále se může jednat o plného invalidu, který dostává na dopravu autem cca 6 000 Kč ročně (na měsíc 500 Kč), na neschopnost každého čtvrt roku cca 2 000 Kč (měsíčně zhruba 700 Kč), pokud by ještě používal francouzské hole, dostane na ně příspěvek 200 Kč měsíčně. Celkem má tedy takovýto člověk, který žije sám, příjem přibližně 10 339 Kč. Téměř se zde nabízí otázka, zda hovořit o zajištění důstojného života pouze u seniorů, a to kvůli tomu, že mnozí čerstvě pracující mladí lidé mají čistý plat i kolem 8 000 Kč. Zdá se vám, že jsou tyto platy v nepoměru? Zkusili jste se již někdy zamyslet nad tím, proč tento nepoměr vzniká?
    Domnívám se, že hlavní příčinou je nemocnost lidí po 60. roku života a s tím související náklady na léčbu těchto postižení, která mnohdy není zrovna levná. Například na Demografickém informačním portálu se uvádí, že v roce 2003 "bylo v ČR evidováno 686 865 léčených diabetiků". Diabetes se spolu s onemocněním cév asi nejfrekventovanějším onemocněním lidí důchodového věku. Podle druhu inzulinu se pak doplatky pohybují v několika stech korun. Nejedná se ale jen o náklady na léky, na léčebnou terapii. Jako všichni lidé, tak i senioři musí být zajištěni z hlediska bydlení, potravin, ošacení a dalších obvyklých věcí (v tomto bodě se scházíme i s potřebami mladých lidí, avšak nadále se budu zabývat pouze lidmi důchodového věku). Opět začnu počítat se sociální dávkou seniora, kterou jsem výše vypočítala, nyní však od ní začnu odečítat náklady na žití. Nájem bytu 1+kk v Praze stojí cca 7 500 Kč + poplatky, v Hradci Králové nový byt 1+kk cca 8 000 Kč, v Brně - Komíně 1+1 7 500 Kč za měsíc. Průměrně tedy zaplatíme ve velkých městech necelých 8 000 Kč měsíčně. Z důchodu tedy nyní zbývá 3 939Kč. Člověk nad 75 let s nemocemi jako je Diabetes mellitus, hypertenze, obezita, nespavost apod., vydá za léky měsíčně cca 600 Kč, takže mu v konečné fázi na stravu a osobní věci zbývá zhruba 3 339 Kč. I když v současnosti stále ceny stoupají, myslím si, že pro jednoho člověka je tato částka dostatečně vysoká, aby byly zajištěny jeho osobní potřeby. Zdá se vám však, že všichni staří lidé s těmito příjmy žijí na úrovni, kterou si mohou dovolit?
    Troufám si tvrdit, že mnozí senioři i přes dostatečné finanční zajištění nežijí na úrovni, kterou by jim příspěvek od státu zajistil. Otázkou je, zda lidé chtějí či nechtějí žít tímto způsobem. Může to být například kvůli zažitým návykům starého člověka, které se často týkají umývání se, celkové osobní hygieny apod. Také se ale podle mého názoru často jedná o někdy až nepochopitelné  šetření - ať už pro sebe - na své zájmy - nebo pro rodinné příslušníky, vnoučata a další, důvodem ale také může být nechuť k placení vysokých cen za předměty, které byste potřebovali - v tomto případě se můžeme nejen u starých lidí, ale u všech věkových kategorií setkat s výrokem: "Tolik peněz jim za to nedám!" Nikdy jste to nezažili? I přes tento fakt - dá se žít se šetřením důstojně?
    Myslím si, že ano, ovšem jak už jsem několikrát předestřela, aby člověk mohl žít na své úrovni, je zapotřebí souhra mnoha faktorů. Kromě chování společnosti, úcty členů rodiny i ostatních a samozřejmě samotné ukázněnosti starého člověka bych také chtěla podotknout, že další důležitou podmínkou je určitě i zdraví. Nejedná se však pouze o podávání a konzumování různých léků, které jistě v mnoha případech váš život zlepší, ale také o přístup lékaře k vaší osobě - zda je ochoten vám pomoci, stará se o vás se zájmem, náležitou péčí a pozorností, které vám jako pacientovi přísluší, nebo vás bere pouze jako "zákazníka" u něj v ordinaci. Přiblížím tuto problematiku na příkladu: moje babička byla bez svého vědomí svojí lékařkou zapsaná do klinické studie při testování nového léčiva. Jednalo se o lék, který by zdravému člověku neměl ublížit, avšak pokud babička bere i 6 různých léků za den, mohlo by dojít k nežádoucím interakcím mezi nimi. Zlepšila by se potom kvalita života mé babičky? Jak by mohla žít důstojně, pokud by došlo k nějakým závažným interakcím, které by její organismus poškodily natolik, že by se stala vcelku nesamostatnou, nesoběstačnou?
    Domnívám se, že v tomto případě by žádná satisfakce nebyla dostatečně vysoká na to, aby došlo k navrácení původního stavu. Pozastavuji se však nad pracovní etikou zmiňované lékařky, která podle mého názoru nedomyslela všechny možné důsledky svého počínání. Myslím si, že bere své pacienty v mnoha případech jako už zmiňované "zákazníky" v ordinaci a jistě není jediná. Dokonce jsem se setkala i s lékařem, který byl natolik neomalený, že řekl dvěma starým lidem (82 a 85 let), když se ho ptali na léčbu, že už jsou zde stejně přesčas. I přes tyto záporné zkušenosti však musím uznat, že řada lékařů se ke svým pacientům chová přinejmenším s viditelným zájmem o jejich zdraví. Nejedná se ale pouze o doktory, jde o všechny zdravotnické pracovníky obecně - farmaceuty, zdravotní sestry a další, kteří přijdou do přímého kontaktu se starým pacientem. Avšak ani ti nemají vždy s nemocným náležitou trpělivost. Kdo by tedy měl mít se starými lidmi tu největší trpělivost?
    Myslím si, že odpověď na tuto otázku zná každý. Upírat někomu život je nemyslitelné; i v Ústavě České republiky se dočtete, že "Každý má právo na život." - a což teprve pak na ten důstojný. Pokud není zajištěné kvalitní žití na úrovni, měly by být těmi nejtrpělivějšími a nejvíce platnými pomocníky starým lidem jejich děti - a i kdyby nebyly, existuje tolik možností zabezpečení seniorů, které poskytuje stát, že je prakticky nemožné, aby člověk, který je ochoten zaplatit si péči od ošetřovatelky, žil pod svojí úrovní.
    Problematika stáří je neustálý a prakticky neřešitelný problém, který - jak už jsem jednou zdůrazňovala, může zlepšit jedině celá společnost úpravou svého chování. Člověk by měl chovat úctu ke stáří, pomáhat, když je potřeba a tím by zajistil seniorům - samozřejmě s přispěním státu a financí - důstojný život, který je podle mého názoru hlavním bodem problematiky stáří. Možná se může někomu zdát, že kdybychom začali se stejnou úctou ke starším lidem, která se zde kdysi uplatňovala (myslím tím např. zaopatření prarodičů apod.), vrátili bychom se ve vývoji o mnoho let zpět. V tom případě musím říci pouze tolik, že tuto námitku nepovažuji za příliš opodstatněnou. Vývoj se nemusí vracet pouze kvůli změně našeho chování, které by v tomto případě příznivě ovlivnilo nejen seniory, ale celou společnost. Možná by konečně také došlo k tomu, že by lidé uznali právo starých lidí na důstojný život a nechtěli je odsouvat do různých domů pečovatelské služby, kde možná může být dobrá péče, ale člověk, který tam žije, se nemusí vždy cítit tak dobře, jak by podle obecného mínění měl. Snad by konečně lidé pochopili, že upírat někomu právo na určitý způsob života je hloupost a nerozum, chybný krok, který často podnikáme a později jej v mnoha případech litujeme. Vždyť jak bychom se cítili my, kdyby nás naši potomci nechali na holičkách? Zkusili jste se už někdy zamyslet nad svým vlastním chováním, které je pouze na vás? Vždyť kladný vztah k lidem jde naučit v každém věku, dokonce i úcta, ale aby byl výsledek dokonalý, je důležité to cítit.


Pramen:
Malý encyklopedický slovník A-Ž - Kol. autorů, vydáno v roce 1972, náklad 170 000 výtisků, 1455 stran
http://www.vypocet.cz/duchod.php
http://portal.gov.cz
http://www.stranadustojnehozivota.cz
http://www.demografie.info
http://www.digireality.cz
http://reality.bazos.cz

nahoru
MOJE TEXTY
Báje a mýty starých
Slovanů

Etikoterapie aneb...
Problematika stáří
Fotografování - výklad
O časopisu Lidé a Země
Kritika článku
Co s ním? - fejeton
Angina pectoris

Angličtina - témata
ŠKOLNÍ PRÁCE:
MIMOŠKOLNÍ TVORBA:
Bevacizumab
Klubko nití
Nejlepší dárek